Sopka Stromboli
autor: Petr Rybář
Hodinu za hodinou, den za dnem, po tisíce let se opakuje stejné fascinující divadlo: mocné výrony plynů vzedmou lávu klokotající v kráteru Stromboli a s ohlušujícím rachotem ji vymrští do stometrové výšky.
Tisíce rozžhavených lapilli, sopečných pum, pak vytvářejí ohnivý gejzír, který záhy dopadá na obří suťový kužel na úbočí vulkánu. Je snadné uvěřit dávným bájím, že na Stromboli, jedné z nejznámějších a nejaktivnějších sopek světa, vládnou antická božstva: bůh ničivého ohně a praotec všech sopek Vulcanus a bůh větrů Aiolus.
V hlubinách věků – počátkem třetihor před desítkami miliónů let – tu žhavé magma prorazilo dno Tyrrhénského moře dva až tři tisíce metrů hluboko, a po dalších miliónech roků vystoupily vrcholky několika sopek nad hladinu. Tak vzniklo souostroví Lipari (Isle Eolie), sedm tajuplných ostrovů či spíše ostrůvků poblíž severních břehů Sicílie. Jsou jedním z nejexotičtějších míst Evropy, s vulkanickou krajinou a subtropickou vegetací uprostřed modrého moře.
Činný kráter Stromboli s několika sopouchy leží asi sto metrů pod vrcholkem hory, kdysi okrajem mnohem staršího a mocnějšího kráteru.Přes den zdobí temeno hory jen sloupy bělavého či černého dýmu, neboť temně rudé gejzíry magmatu jsou viditelné až za tmy. Lákají mnohé pozorovatele a hlavně fotografy, aby ještě za světla v potu tváře vystoupili k vrcholu: tři až čtyři hodiny nejprve po dlážděné stezce hustými rákosinami a pak křovisky skalní stepi, sutěmi a po srázné skále na boční hřeben.
V odstupu několika stovek metrů od kráteru tu začínají kamenná „hnízda“, zdánlivě bezpečné úkryty z lávových balvanů. Tady si položí karimatku a spací pytel, připraví stativ a fotoaparát – a pokud výhled nezakryje sopečný dým, až do rána mohou obdivovat ohnivé divadlo erupcí. Což se správně nesmí, hlavně z bezpečnostních důvodů.
Když bohové v nitru Stromboli jednou za čas mocněji vydechnou, rozmetá sopka žhavé pumy na stovky metrů daleko. Za posledních sto let tak přišla o život asi desítka lidí. Naposledy 25. srpna 1999 odváděli karabiníci z pozorovacích hnízd půldruhé desítky popálených a potlučených zvědavců. Místní předpisy proto přikazují vyhledat služby licencovaných průvodců, kteří zájemce vybaví přilbami a ještě za noci je bezpečnou cestou v sutích sopečného popela dovedou zpět. Řeknou si o třicet marek za lákavé dobrodružství…
Stromboli však zdaleka není jedinou ukázkou sopečné činnosti na Liparech. Všude se návštěvník setká s krabatými proudy vychladlých láv, leckde i s činnými fumarolami (průduchy sopečných plynů, často provázených krystaly nerostů). Nejčastěji na ostrově Vulcano, vstupní bráně souostroví, půldruhé hodiny trajektem ze sicilského Milazza. Vrchol stejnojmenné sopky, jejíž dramatické erupce byly zaznamenány ještě koncem 19. století, bývá obklopen bělavým sirným dýmem, čpícím a nedýchatelným. Když ho však svěží mořský vánek rozptýlí, a dopřeje plicím doušek čerstvého vzduchu, otevře se z hory nevšední podívaná na exotickou ostrovní krajinu.
Nejen při okraji kráteru rozhání vítr chocholy dýmu, ale výdechy vulkánu si hledají další cesty zemskou kůrou. Třeba mořským dnem, z něhož řetězy stříbrných bublin pronikají k hladině a dovolují příboji, aby užaslé naháče zaléval horkými vlnami slané vody. A několik kroků od přístavu, tam, kde se do výšky zvedá podivně bizarní skála, na níž se díky obsahu síry neuchytí jediná rostlina, probublává plyn mělkým jezírkem bělavého bahna a ohřívá je na příjemnou, místy až palčivou teplotu. Dvacet minut je prý optimální doba pro léčivou lázeň.
A pokud se turista pobytu na Vulcanu nabaží, z přístavu několikrát denně odplouvají lodi k dalším cílům – třeba k historickým památkám na ostrovech Lipari nebo Panarea. Největším zážitkem je ovšem nádherně souměrný a úděsně srázný kužel rudočerných skal, sopka Stromboli, která předvádí nevídané divadlo několika desítek erupcí denně.
Predcházajúci: Exkurze ostrovem
Následujúca: Filicudi